Vážení majitelé, chovatelé a obdivovatelé plemene azawakh,

dovoluji si na tomto místě zveřejnit jeden velmi zajímavý a důležitý příspěvek, který je reakcí na článek o azavacích v seriálu Nejrychlejší psi světa pana Ivana Stuchlého v časopisu Svět psů. Náš klub se s názory a fakty popsanými v tomto článku zcela ztotožňuje a proto chceme podpořit jeho zveřejnění všude tam, kde je to možné! Velice děkujeme autorce Janě Vrbacké za její práci a čas! Článek byl poslán redakci Světa psů k otištění do rubriky Ohlasy čtenářů a kynogické veřejnosti.
-----------------------------------------------

Byla jsem požádána přáteli, majiteli a chovateli azavaků z Německa, abych zareagovala na článek v březnovém Světě psů, věnovaný plemenu azavak. Pan Stuchlý, autor velice krásného a zajímavého seriálu o chrtech, v něm bohužel vychází z pramene, uvádějícího nepřesné a chybné údaje. Tyto údaje se týkají původu azavaka, současné situace v chovu a interpretace standardu FCI, pokud jde o zbarvení a rozsah bílých znaků.

Vědecká nebo kritická literatura či výzkum, týkající se historie, geografického výskytu a etnického, sociálního a kulturního pozadí plemene azavak, v minulosti prakticky neexistovaly. Antropologické publikace či dokumentární filmy z oblasti, která se označuje za místo původu azavaků, zmínky o těchto chrtech neobsahují. Psané materiály o chrtech, týkající se azavaků, většinou vycházejí z informací pocházejících z druhé či třetí ruky, ze všeobecných závěrů, často zavádějících a založených na různých spekulacích a osobních interpretacích, mnohdy přizpůsobených momentální situaci v chovu či výstavních kruzích.

Jedním z mála pramenů, věnujícím se plemeni, je disertační práce francouzského veterinárního lékaře Francoise Roussela z roku 1975. Autor v roce 1974 (tedy v době prvopočátku evropského chovu azavaka) podnikl cestu do oblasti Sahelu a na základě svého pozorování uvádí, že azavak je „chrt sahelských nomádů, chovaný a využívaný všemi skupinami, chovajícími dobytek v uvedené oblasti; je to pes, patřící stejnou měrou kmenům Bella a Peul jako Tuaregům a jejich různým konfederacím.“ Podle veterináře Roussela se tedy nejedná o psa jediného tuarežského kmene, jak se dle různých, plemeno téměř romantizujících informací, v Evropě někdy traduje a jak je uvedeno ve zmíněném článku. Ostatně Rousselovy závěry byly potvrzeny i o desetiletí později, kdy někteří, zprvu ojedinělí chovatelé, začali podnikat cesty do sahelské oblasti ve snaze získat psy pro ozdravení evropského chovu azavaka, založeného z důvodu málopočetnosti plemene zpočátku většinou na příbuzenské či velmi úzké liniové plemenitbě. Během výprav za azavaky bylo rovněž zjištěno, že výskyt tohoto plemene nelze omezit pouze na oblast Mali, tedy místo původu uvedené ve standardu FCI, ale že azavak je jako užitkový pes využíván ve stejné míře chovateli dobytka i v sahelské oblasti Nigeru a Burkiny Faso. Proč je však pro současné evropské chovatele, kterým je africká realita naprosto vzdálená, někdy těžko pochopitelná a často neznámá, důležité udělat si v původu azavaka jasno?

Odpověď je nasnadě: jde o současný chov. Azavak je málopočetné plemeno a zodpovědní chovatelé i celé chovatelské kluby si uvědomují, že je třeba rozšířit jeho genetický potenciál, aby vůbec azavak jako plemeno mohl zdravě existovat i v budoucnu, a na různé úrovni se tímto problémem zabývají. Dle naprosto nepodložených informací, vycházejících pouze z osobních pocitů a zájmů, se objevily zprávy o tom, že azavak v Africe ve své původní čistokrevné podobě již neexistuje a že zvířata, dovážená do Evropy i jinam v posledních desetiletích, jsou jen jakési „varianty“ originálních azavaků, importovaných začátkem sedmdesátých let. O tom, že se jedná o naprosto mylné tvrzení, existuje velice rozsáhlá fotografická i filmová dokumentace a statistická vyhodnocení seriózních pozorování, provedených přímo v sahelské oblasti, kterou během posledních sedmnácti let provádí organizace ABIS (Association Burkinbé Idi du Sahel), založená Dr. Wernerem Röderem a dalšími kynology z Německa. Cílem této organizace je, kromě humanitární pomoci v dané oblasti a očkování azavaků proti vzteklině, dokumentovat a sledovat výskyt tohoto plemene a importovat kvalitní zvířata pro chov na celém světě. Dalším, i pro laika velice pádným argumentem ve prospěch importovaných zvířat, je výrazný úspěch jejich potomků a mnohdy i jich samých na výstavách a závodních i coursingových drahách jak v Evropě, tak v Severní i Jižní Americe. Rozhodně se nejedná o žádnou další místní variantu chrta, která by negativně ovlivnila „identitu vysoce ušlechtilého chrta azavažského“. Jak je patrno z běžně dostupných fotografií i výstavních výsledků, jsou to psi téhož typu, jací byli importováni na počátku sedmdesátých let a jejichž tělesná stavba dokonale odpovídá standardu FCI. Je to naopak mnohdy vysoce stylizovaný azavak evropského typu, který se od svého původního vzhledu, popisovaného ve standardu FCI, vzdálil.

Pokud jde o uvedenou německou snahu o uznání nového plemene „sahelský chrt“, jedná se o naprosto izolovaný osobní pohled jediné chovatelské stanice, která se ocitá v názorové izolaci bez většinové podpory jak chovatelů, tak majitelů plemene azavak. Žádná taková snaha v Německu ani jinde na světě skutečně neexistuje. Naopak, o co chovatelům i těm, co importují nová zvířata z oblasti původu v současné době jde, je důsledné dodržování současného standardu FCI pokud jde o morfologické znaky plemene jako je formát, úhlení, rovné končetiny, dostatečně silná spodní čelist, korektní a pevná horní linie, atd.

Vzhledem k historickým souvislostem jsme si v sedmdesátých a počátkem osmdesátých let zvykli vídat azavaky většinou pískového či červeného zbarvení, s naprosto minimálními bílými znaky. Pro azavaka a sloughi tehdy existoval jeden standard a tak se zcela logicky tehdejší chovatelé pokoušeli odchovávat jedince odpovídající alespoň zbarvením standardu sloughi, u které jsou bílé znaky nežádoucí. Docházelo k utrácení štěňat s výraznými znaky a psi s rozsáhlejšími znaky se neobjevovali ani na výstavách, ani v chovu. Po té, co byl azavak uznán za samostatné plemeno, se psi se znaky dostali do chovu a bílá barva se začala objevovat stále častěji a ve větším rozsahu. V druhé polovině devadesátých let, kdy se v chovu začali ve větší míře prosazovat azavaci importovaní z Afriky, se tato tendence projevila ještě výrazněji. Rovněž se začala u azavaků vyskytovat zbarvení, která jsou pro ně v Africe běžná, jež ovšem standard FCI bohužel nebere v úvahu. Azavak v oblasti původu má všechny barvy. Rozsah znaků jde od znaků naprosto minimálních či chybějících až po bílé znaky různého rozsahu. Jedná se o tzv. irskou strakatost, jejíž dědičnost je známá nejen odborníkům, ale snad i chovatelům mnoha jiných plemen, pro něž jsou tyto znaky typické. Dosáhnout v chovu vždy naprosto přesné ohraničení a umístění těchto znaků je vzhledem ke genetickému založení této barvy jednoduše nemožné a taková snaha odporuje základním zákonům genetiky a snad i zdravému rozumu. Barva, dle bohatě zdokumentovaných a publikovaných výsledků pozorování provedených již jak Rousselem, tak i během bezmála dvou desetiletí výprav za azavaky i dalších soukromých cest známých chovatelů azavaků, nemá nic společného s kvalitou zvířat a rozhodně není důkazem křížení s jinými plemeny. Ostatně tuto skutečnost vzali v úvahu ve Spojených státech při tvorbě standardu azavaka, který přebírá dokonalý morfologický popis plemene standardu FCI, avšak, snad díky „nezatíženosti pověrami minulosti“ a díky bohatým důkazům z oblasti původu, respektuje různorodost zbarvení, běžně se vyskytujícího během staleté historie existence azavaka jako čistokrevného plemene v sahelské oblasti. Revidovaný a v současnosti platný standard FCI z roku 1994 při popisu zbarvení zní doslova takto:

Zbarvení: Písková, strakatost je omezená na končetiny. Všechny barevné odstíny od světle pískové do tmavě červené jsou přípustné. Na hlavě může nebo také nemusí být černá maska, lysina se objevuje velmi nepravidelně. Ke zbarvení patří bílá skvrna na hrudi a bílý konec ocasu. Všechny čtyři končetiny musí mít bílé ponožky, přinejmenším musí být na tlapkách stopy bílé barvy. Černé žíhání je přípustné.

Uvádět tedy v komentáři ke standardu, že „zbarvení srsti je červené, všechny odstíny od světle červeného přes pískově červený až po tříslově červený jsou přípustné“ tedy neodpovídá oficiálnímu znění standardu FCI a používání pouze slova „červený“ může být velice zavádějící. Ještě více zavádějící, plemeno přímo poškozující, je výklad, týkající se popisu nutnosti „ohraničenosti bílých znaků na končetinách“, které „nesmějí splývat např. s bílou náprsenkou.“ Zde se opět jedná o velice osobní pojetí a interpretaci zavádějícího pramene, ze kterého autor článku o azavacích zřejmě čerpal. Nejedná se o oficiální vyjádření FCI. Standard FCI rozhodně nenařizuje, zda smí či nesmí bílé znaky na končetinách „splývat s náprsenkou“, spíše popisuje bílé znaky minimální, bez naprosto přesného uvedení jejich maximálního rozsahu. Takový nesprávný výklad standardu vede v současné době k diskriminaci velice kvalitních představitelů plemene na výstavách a rovněž k jejich vyřazování z chovu, čímž se již tak malá chovná základna ještě více zužuje.

Jak jsem již několikrát uvedla, azavak je málopočetné plemeno. Aby se zachovala jeho životaschopnost, bylo by ideální do chovu použít co největší počet zvířat, samozřejmě odpovídající kvality. Jakékoliv vyřazování jedinců jen kvůli rozsahu znaků z důvodu momentální módy či osobní, pro některé vlivné chovatele na míru šité svévolné a nesprávné interpretace závazného standardu, je pro plemeno velice nebezpečné. V současné době, kdy v oblasti původu azavaka dochází v důsledku globalizace k rychlým změnám a rozpadu po staletí existujících sociálních struktur a rovněž i ke změnám přírodních poměrů, máme možnost podílet se na zachování kulturního dědictví oblasti, které by možná bez naší pomoci postupem času vymizelo. Domnívám se, že seriózních dokumentů a materiálů k přehodnocení starého konzervativního přístupu k tomuto pozoruhodnému plemeni máme již v současné době dostatek.

Údaje, které jsem použila v této reakci na článek pana Stuchlého, jsem se svolením autorů převzala z přednášek Dr. Rödera, jím publikovaných písemných dokumentů a zpráv z cest po Sahelu, z článku MVDr. Gabriele Meissen, materiálů shromážděných během bezmála dvou desetiletí organizací ABIS a mých osobních setkání s členy výprav do oblasti Sahelu. Rovněž jsem při některých závěrech vycházela z bohaté fotodokumentace ze soukromých archívů chovatelů azavaků jak z Evropy, tak USA, kterou jsem měla možnost vidět. Samozřejmě mi byl velkým zdrojem a inspirací i současně platný a závazný standard FCI.

Jana Vrbacká
ABIS

--------------------------------------------------------------------------------

Foto I se svolením Christiane Thier-Rostang, ABIS, fena v Burkina Faso (2007),

Foto II se svolením Žanety Rouchalové, pětiměsíční fena v ČR (2007).